Žijeme v domku se zahrádkou v Čelákovicích. Mít pejsky byl můj sen už odmalička, který jsem si splnila až v dospělosti. Jako dítě jsem pejska mít nemohla, protože moje sestra byla alergická. Proto jsem sousedům venčila fenku bobtaila. Toto první setkání mě naučilo jak pejskům rozumět.
Své první zvířátko jsem si vzala z útulku, byl to voříšek Bobeš. Byl to naprosto jedinečný pes. Právě on mě naučil důslednosti, kterou jsem pak použila při výchově svého teď už dospělého syna. Když bylo Bobšovi 14 let, přijali jsme do naší rodiny dalšího člena – voříška Deena. Aby nebylo Deenovi po odchodu Bobše do psího nebe smutno, vybrala jsem si štěňátko německého ovčáka – Kazana. A když jsme si mysleli, že je rodinka kompletní, osud nám do cesty přivedl zraněnou fenečku Týnu. Původně jsme ji chtěli jen vyléčit a někomu darovat, ale po čtyřech operacích a měsíční rekonvalescenci, nám péči a lásku vracela tak moc, že už jsme jí nikomu dát nechtěli. Proč jsem si pořídila ještě Daisy? To byla moje několikaletá touha, která se mi zhmotnila v podobě té nejkrásnější blue merle holčičky. Po třech letech se jí narodila štěňátka a krásná trikolorní holčička Andělka zůstala u nás doma.
Všichni společně jezdíme na chatu do Podšumaví, kde trávíme hodně času venku. Hlavně milujeme „lítací“ procházky na loukách, kde se naše zvířátka mohou do sytosti vyběhat. A když se podíváte na jejich rozesmáté tlamičky, napadne vás, že to prostě je šťastná smečka. A teď už víte, proč se tak jmenujeme.